Ekonomický model za veřejnými sítěmi
V článku věnovaném decentralizaci jsme nakousli téma síťového konsensu. Ten se odehrává mezi uzly P2P sítě za účelem přidání nového bloku do konsensu. Tento proces probíhá čistě v digitálním světě, ale má velmi úzké propojení do světa fyzického. Každý síťový konsensus veřejné sítě potřebuje ke svému chodu ekonomický model. Síť tak pracuje s termíny jako rozpočet, příjmy a výdaje. Vlastnosti síťového konsensu zcela zásadně ovlivňuje také zvolený zdroj, který slouží jako propojení mezi dvěma oddělenými světy. PoW využívá elektrickou energii, zatímco PoS nativní mince daného projektu. Pojďme prozkoumat rozdíly těchto dvou nejrozšířenějších přístupů.
Veřejná síť jako firma
Abych čtenáři přiblížil ekonomický model veřejných sítí, pokusím se je přirovnat k firmě. Síť pracuje s určitým rozpočtem, který se používá pro platbu lidem, kteří síť udržují v chodu. Jsou to dobrovolníci, kteří si nainstalovali klienta dané sítě na svůj uzel. Můžete se na ně dívat jako na zaměstnance sítě. P2P síť potřebuje motivovat co největší počet nezávislých jedinců, kteří se budou podílet na síťovém konsensu. U sítí typu klient-server to není problém, neboť server může provozovat jedna entita, které musí uživatele sítě věřit.
U kryptoměn je kladen důraz na decentralizaci. Veřejná P2P síť si tak své zaměstnance nevybírá sama, ale finančně motivuje jednotlivce po celém světě, aby se podíleli na jejím běhu. Síť tak v podstatě platí své zaměstnance za dobře vykonanou práci. A za co konkrétně síť platí? Za kvalitu svého konsensu, tedy za decentralizaci, bezpečnost, škálovatelnost a další vlastnosti. V některých případech se do toho může zařadit také údržba zdrojového kódu či rozvoj ekosystému. Asi je na místě se zeptat, co tvoří příjem sítě.
Většina projektů pracuje s modelem, ve kterém síť na počátku svého vzniku dostala k dispozici určitý počet mincí, který použije pro své zaměstnance. Tento počet mincí může být konečný, to znamená, že je dopředu stanovené nějaké maximum, které se nikdy nepřekročí. Mince tak mohou být na volném trhu vzácnější. Dále můžeme vidět modely, které pracují s inflací. Zde daný protokol ročně uvolní například 4 % nových mincí, které rozdá jako odměny.
V případě fixního počtu mincí je zřejmé, že jejich počet v čase klesá a síti se ztenčuje rozpočet. Výše odměny tak musí zákonitě klesat také. V případě Bitcoinu se to děje pravidelně každé 4 roky při takzvaném půlení - halvingu. Půlení v podstatě znamená, že odměna za nově vytvořený blok bude jen poloviční v porovnání se stavem před půlením. U inflačního modelu se rozpočet nevyčerpává, ale mince nemusí být tak vzácné co se týče poptávky. Většinou se tiše předpokládá, že cena mincí poroste, nebo alespoň zásadně neklesne.
Rozpočty sítí jsou zpravidla dvousložkové. Druhou složku tvoří transakční poplatky. V každém bloku jsou transakce a jejich odesílatelé museli síti zaplatit za to, že transakci zpracuje. Síť tak může mít pravidelný příjem, který se odvíjí od výše transakčních poplatků a jejich počtu. Transakční poplatky se tak přidělí tomu, kdo transakce vloží do bloku, nebo se poplatky vybírají průběžně a rozdělí se rovnoměrně všem až po nějakém čase.
Ekonomický model můžete najít ve zdrojovém kódu každého projektu. Pravidla má v sobě každý klient, takže díky decentralizaci na jejich dodržování dohlíží doslova každý uzel. Týmy se většinou zavazují, že dané modely nikdy nezmění. Je otázka, jestli je to dobrý nápad, neboť týmy nemohou tušit, jak to bude s protokolem vypadat za 10 let. Modely jsou dost rigidní, což je nevýhoda třeba v tom, že se nepočítá s volatilitou digitálních mincí. Současně se to považuje za výhodu třeba v tom, že je ekonomický model dopředu známý a předvídatelný.
Změna pravidel ekonomického modelu je v principu jednoduchá a stačí změnit zdrojový kód. Háček vězí v tom, že uživatelé mohou změnu pravidel vnímat jako centralizovaný proces, pokud se o změně nedá nějakým decentralizovaným procesem hlasovat. Dá se očekávat, že pokud se sítě dostanou do existenčních problémů, budou se modely měnit.
Síť platí zaměstnance - ale jen některé
Týmy prvních veřejných sítí zapomněly na odměnu pro část svých zaměstnanců, a to konkrétně na programátory, kteří udržují zdrojový kód. První protokoly odměňují pouze producenty bloků, nikoliv však tým vývojářů a vědců. To je velká škoda, neboť se ukazuje, že tyto peníze teď mnoha projektům chybí. Projekty globálního významu budou jednoho dne potřebovat možná i desítky zaměstnanců na plný úvazek - a to jsou velké náklady. Lidé často vidí jen síť a vůbec jim nedochází, že na protokolu denně pracuje mnoho lidí. Každý software potřebuje údržbu a občas nové funkcionality.
Ve světě softwaru se za kvalitu musí platit. Mladší projekty s tím počítají a do ekonomického modelu zahrnuly projektovou pokladnu. Při produkci bloků tak část odměn putuje do pokladny, ze které se následně hradí náklady na vývoj. I zde však dochází k zádrhelu. Kdo má právo s těmito penězi disponovat? Nezavání to centralizací? Ukazuje se, že aby tohle mohlo fungovat decentralizovaně, je potřeba nad protokolem postavit nějakou formu hlasování. Údržba protokolu bude vždy do jisté míry centralizovaná. To není nutně problém, neboť nejde o to, kdo změny implementuje, ale o to, jestli majorita vlastníků uzlů změny adoptuje.
Jak jsem napsal výše, síť si na rozdíl od běžných firem své zaměstnance nevybírá. Síť jen platí za služby podle předem daného algoritmu a každý se může stát zaměstnancem sítě. Tedy vlastně jen v případě, že se vleze do rozpočtu. Většinu lidí k poctivému chování motivuje finanční odměna. Jen výjimečně lidi motivuje něco jiného než finance. Lidé mohou být pro něco velmi zaujatí a odměnu si nenárokovat, ale často jen v případě, že s prací zadarmo nejsou spojené vysoké náklady. Digitální mince kryptoměn jsou dostatečnou odměnou, neboť je lze směnit na volném trhu za fiat měny. Lidé si jsou schopni spočítat náklady a profit. Síťový konsensus musí v podstatě zajistit zejména následující:
- Dostatečně ekonomicky odměňovat lidi za jejich práci ve prospěch protokolu.
- Ekonomicky odrazovat útočníky od pokusu poškodit síť.
Protokol by měl zaměstnance odměňovat férově a umožnit zapojení se všem lidem, kteří o to mají zájem. Vstupní náklady na zapojení se by tak měli být ideálně co nejnižší a práce pro síť by měla být co nejméně riziková. Mělo by být zajištěno, že konsensu se mohou účastnit jak velryby, tak velká skupina malých ryb. To vede k vysoké míře decentralizace. V praxi tomu tak zpravidla není.
Jelikož je možné, že síťového konsensu se může zúčastnit každý, je potřeba zajistit, aby konsensus většinově ovládali ti, kteří mají poctivé úmysly. Útok tak musí být finančně nákladný. Síť nedokáže dopředu rozpoznat, kdo to s ní myslí dobře a kdo zle. V praxi se to řeší tak, že každý kdo se chce zúčastnit síťového konsensu a nárokovat si odměnu, musí do hry vložit vlastní kůži. Obecně by se dalo říct, že kdo má vyšší rozhodovací moc, ten by měl mít více vlastních finančních prostředků ve hře. Pokud se někdo pokusí na protokol zaútočit, nebo nebude dostatečně výkonný co do kvality odvedené práce, bude ekonomicky potrestán.
Rozpočet je důležitý
Jak sami vidíte, na veřejnou síť se dá nahlížet jako na firmu. Protokol umí lidi zaplatit za dobrou práci, ale také potrestat a vyloučit ze systému. Vraťme se ještě na chvíli k rozpočtu. Autoři sítí počítají s tím, že s tím jak se bude v průběhu času tenčit počáteční rozpočet mincí, bude růst počet transakcí a zlepší se škálovatelnost. Transakční poplatky totiž budou postupně přebírat břemeno nákladů za provoz sítě. Dává to logiku. Sítě jsou na svém startu málo adoptované a používá je malý počet uživatelů. Nováčci nechtějí platit přemrštěné transakční poplatky za vyzkoušení.
To se však jednoho dne změní a pokud bude síť úspěšná, zvýší se počet uživatelů. Matematika je jednoduchá. Buď bude transakcí málo a lidé budou ochotni platit vysoké poplatky za používání, nebo síť zvládne odbavit tak velký počet transakcí, že poplatky mohou zůstat dlouhodobě nízké. Do hry vstupuje sociální a finanční význam sítě, neboť s ním obvykle roste tržní kapitalizace.
Je potřeba si uvědomit, že sítě jsou tu od toho, aby na nich probíhal co největší počet transakcí. Pouze použitelnost a užitečnost přináší profitabilitu a tohle platí i pro veřejné sítě. Dlouhodobá udržitelnost je spojena s rozpočtem na provoz. Co se týče tržní kapitalizace projektů, dá se jejich hodnota odvozovat mimo jiné od jejich vlastností a tou klíčovou je právě kvalita transakčních systémů.
Pokud má síť problém se škálovatelností a nestíhá včas odbavovat transakce, jde cena poplatků nahoru. Uživatelé se zpravidla začnou předhánět ve výši poplatku, aby se jejich transakce odbavila dříve. Tohle rozhodně není uživatelsky přívětivé a nemyslím si, že s vyšší adopcí udržitelné. Je potřeba říct, že na vyšších poplatcích profitují producenti bloků. Ti jsou tedy ekonomicky motivovaní problém se škálovatelností neřešit a tiše udržovat status quo.
Každá firma může mít nějaký problém a je otázka, kdo ho má řešit. Síť je decentralizovaná a v ideálním případě nemá nikdo silné slovo. Narážíme však na druhý extrém a tím je určení toho, kdo nese odpovědnost za neblahý stav. Síť umí jen ekonomicky motivovat k nějakému chování a algoritmy problémy nevidí. Respektive síť ví, že je zahlcena transakcemi, ale neumí na to skrze své algoritmy adekvátně reagovat. Nikdo nic takového nenaprogramoval a nikdo tím není přímo pověřen. Síť umí jen ekonomicky motivovat k dobrému chování, ale to je často spojené pouze s produkcí bloků. To se ukazuje jako obecný problém, neboť pokud je dobré chování či potřeba něco řešit motivováno pouze ekonomicky, je to celé postavené čistě na chamtivosti.
Pokud má rozhodovací moc pouze určitá úzká skupina uživatelů a ekonomicky se jí vyplatí problém ignorovat, je pro zbytek účastníků bez potřebného hlasu v systému složité prosadit potřebné změny. Podle teorie her se podaří prosadit změnu jen v případě, že z ní budou profitovat všechny skupiny. Je složité či nemožné prosadit změnu, která by ekonomicky poškodila ty, kteří mají silné slovo. A to hlavně v případech, že by ze změny profitovala pouze skupina, které nemá žádné či slabé slovo.
Pokud by se jednalo o problém ohrožující samotnou existenci sítě, je velká šance, že ke změně dojde a praxe ukazuje, že se tak děje. Nicméně vidíme, že současné algoritmy protokolů nemají pod kontrolou celé řízení firmy. Tímto příkladem jsem chtěl demonstrovat současné možnosti a hranice mezi propojením digitálního a fyzického světa. Složitou otázkou je, jestli by mělo být rozdělení moci v rámci síťového konsensu omezeno pouze na produkci bloků, nebo i na další důležité věci. Snad najdeme odpovědi v následujícím textu.
Jak se dělí konsensuální moc
U veřejných sítí se konsensuální moc dělí skrze vlastnictví nějakého vzácného zdroje. Čím více máte tohoto zdroje, tím vyšší máte moc. S vyšší mocí současně roste podíl získaných odměn. V ideálním případě by mělo platit, že rozhodovací moc by měli mít ti, kteří mají největší zájem o blaho sítě, a to po všech potřebných stránkách. Tedy nejen z pohledu produkce bloků. Rozdělení moci v rámci síťového konsensu by mělo vyhovovat požadavkům na vysokou míru decentralizace a bezpečnosti. Současně musí platit, že ti kdo mají moc, mají také vlastní kůži ve hře.
Proof-of-Work (PoW) konsensus využívá k dělení moci elektrickou energii. To je obnovitelný, nekonečný a drahý zdroj. Proof-of-Stake (PoS) sítě používají k dělbě moci své nativní mince. Jedná se o zdroj, který je neobnovitelný, konečný a drahý. V obou případech může být počet mincí omezený co do maximálního počtu, nebo je ve hře nějaký inflační ekonomický model. Konzumace energie v rámci PoW sítí a nativní mince PoS projektů tak mají téměř opačné vlastnosti. Rozdíly v kvalitách konsensu jsou proto značné.
Pokud držíte mince PoS projektu, vlastníte konsensuální moc, a to po celou dobu držení. U PoW sítí se mince dostávají za odměnu a nadále žádná další práva negarantují. Abyste měli trvalou moc u PoW síťového konsensu, potřebujete síti neustále poskytovat energii.
Z pohledu dělení moci u PoW sítí je velká nevýhoda v tom, že různě po světě je cena energií různá. Nás co žijeme v Evropě to diskriminuje, neboť se nám ekonomicky nevyplatí zapojit se do PoW těžby. Pokud jsme toho schopni, je profit menší a riziko vysoké v porovnání s těmi, kteří těží třeba v Asii. Vstupní náklady na zapojení se do procesu těžby jsou značné. Nejenže je potřeba pořídit si ASIC miner, nebo jiné zařízení, současně je nutné platit za elektrickou energii. ASIC minery po čase zastarávají, takže je potřeba počítat s jejich výměnou. Zapojení se do procesu těžby tedy vyžaduje určitou chuť podnikat a hlavně dobře počítat.
Naopak PoS mince jsou všude po světě stejně drahé, takže z pohledu decentralizace napříč světem se pro dělbu moci hodí víc. Síťového konsensu se tak může zúčastnit doslova každý a to skrze proces zvaný staking. Staking se dá jednoduše vysvětlit jako proces, kdy použijete své mince k tomu, abyste měli právo podílet se na síťovém konsensu ať už přímo, nebo nepřímo. Za toto úsilí máte nárok na odměnu. Přístupy různých projektů se liší, neboť PoS je mnohem variabilnější koncept, co se možností týče.
Některé projekty vyžadují držení určité počtu mincí, které vám dávají právo k produkci bloků. Zde je určitá nevýhoda v tom, že s tím jak roste tržní cena mincí, prodražuje se také možnost zapojení se do stakingu. Jiné projekty pracují s konceptem poolů, kdy držitelé mincí pouze delegují svoji rozhodovací moc těmto poolům. Konsensuální síla poolu se tak skládá z mincí, které vlastní majitel poolů (je-li to vyžadováno) a z mincí, které do poolu delegovali ostatní držitelé mincí. Může a nemusí existovat nějaké minimum a maximum mincí, které může být z jedné adresy delegováno.
Větší smysl dává nic neomezovat. Některé sítě vyžadují uzamčení mincí na určitý čas, aby bylo možné potrestat podvodníky odebráním mincí. Existují však sítě, ve kterých delegátoři nic neriskují. Uživatelé se tak mohou podílet na stakingu a současně mohou mince kdykoliv utratit. Platí tedy, že uživatelé nemohou o mince přijít v případě, že je pool potrestaný za podvodné chování či slabý výkon.
Pool operátoři jsou v PoW i PoS síťovém konsensu entity s nejsilnější rozhodovací mocí. Rozhodují o transakcích, které vloží do bloku. V mnoha sítích mohou rozhodnout o tom, na jaký blok navážou. V podstatě tedy rozhodují o tom, jaký blok nechají osiřet a někdy to může být velmi pragmatická volba.
Kdo je silnější? Pool operátoři, nebo těžaři?
Pojďme si ukázat, jak velkou sílu pool operátoři mají a porovnejme to s tím, jakou sílu mají těžaři. Fanoušci Bitcoinu si určitě pamatují na hack burzy Binance, kdy její CEO Changpeng Zhao zvažoval přepsání historie, aby dostal ukradené bitcoiny zpět. Nápad přišel trochu pozdě, takže se to naštěstí nestalo. Nicméně ta možnost reálně existovala. Velké Bitcoin pooly mají potřebnou sílu na přepsání historie v rámci několika málo nově přidaných bloků. Je relativně snadné vrátit se třeba o 3 bloky zpět a snažit se vytvořit nejdelší řetězec, pokud se na tom podílejí třeba 3 velké pooly.
Tuto moc paradoxně nemají těžaři, kteří mají kůži ve hře na 100 %. Procesu se účastní pouze nepřímo jako poskytovatelé hash-rate. Mineři tak v podstatě delegují svoji moc na pool podobně, jako to dělají ti, kdo stakují mince. Pool operátor může, ale nemusí vlastnit vlastní těžební haly. Určitou nevýhodu u PoW sítí vnímám v tom, že nenutí pool operátory k tomu, aby měli vlastní kůži ve hře. Moc může být pool operátorům pouze delegovaná. Faktem však je, že mnozí pool operátoři mají vlastní těžební haly.
Všimněte si, že co se týče útoku samotného, tak známé pravidlo o nejdelším řetězci, které po forku rozhodne o vítězných blockích, funguje dobře jen při vyšší míře decentralizace. Jakmile tento předpoklad neplatí, je potřeba zvážit, je-li toto pravidlo stále dostatečné a jestli není nutné sáhnout po úpravě protokolu. Například přidat další pravidlo, jež by zamezilo přijmout blok vytvářející fork N bloků zpět od aktuálního. V tomto případě je zjevné, že se jedná o pokus přepsat historii. Tím se tedy dostáváme zpět k otázce, kdo má o takových změnách rozhodovat.
Bitcoin protokol neprošel potřebnými změnami po příchodu poolů. Původní koncept Bitcoinu byl navržen tak, že nové mince dostanou ti, kteří provozují klienty. Držitelé mincí tak mohli být a byli těžaři. Nyní u PoW sítí vidíme tři oddělené skupiny. Pool operátory, těžaře a držitele mincí. Jednotlivé skupiny se však mohou překrývat a pool operátor může být současně těžař i hrdý držitel mincí. Jelikož je těžba mincí byznysem, držitelé mincí zpravidla nemají žádnou konsensuální moc a je drahé a rizikové ji získat v některých končinách světa. Přitom ale platí, že právě držitelé mincí mají největší zájem na udržovat sítě v chodu, případně na implementaci vylepšení sítě. Odměny dostávají těžaři, kteří nemusí mít zájem mince držet a může jim vyhovovat nějaký stav, který naopak nemusí vyhovovat držitelům mincí.
Pool operátoři nemusí mít kůži ve hře, ale berou si poplatek za to, že pool provozují. Paradoxní je, že klienty tak mohou provozovat vlastníci mincí, ale protože netěží, nejsou k tomu přímo ekonomicky motivovaní. Mineři jen těží a nepotřebují udržovat blockchain ani držet mince z ideologických důvodů. Je jedno, jak velkým hash-rate daný těžař disponuje, stejně nemá žádné rozhodovací právo, co se týče síťového konsensu (třeba vložení transakcí do bloku). Pool operátoři skrze své klienty dělají zásadní rozhodnutí a jediné co se může stát v případě nějakého pochybení je, že přijdou o hash-rate, pokud nějaký těžař deleguje ten svůj do jiného poolu. Pokud však chce těžař maximalizovat svůj profit, bude delegovat tomu poolu, jehož poplatky jsou nejnižší.
V PoS sítích je vazba mezi produkcí bloků, tedy konsensuální mocí, a držiteli mincí mnohem silnější. Pokud v PoS sítích existují pooly, o jejich síle ve většině případů rozhodují držitelé mincí. Odměny tak dostávají právě ti, kterým na síti nejvíce záleží. Navíc v PoS sítích se dá lehce zařídit to, že pooly musí mít vlastní kůži ve hře. Protokol bude jednoduše vyžadovat, že pokud se registruje nový pool, musí zamknout určitý počet mincí, které se mu po odhlášení vrátí za nějaký delší čas. Pool operátoři tak mají vlastní kůži ve hře a jsou motivovaní chovat se férově. Pokud je potřeba někoho potrestat, mohou to být pouze pool operátoři a ne nutně ti, co mince poolům delegují.
PoS sítě fungují tak, že pooly musí poslat speciální transakci, kterou se mohou ke své činnosti nějakou formou přihlásit. Tato informace je uložená v blockchainu, takže se informace propaguje do celé sítě. Všichni tak ví, kolik je v síti poolů. To samé se týká delegování mincí na pool. Mechanismus je podobný. Jednotliví delegátoři posílají do sítě informaci skrze transakce. S každým novým blokem se tento stav aktualizuje. Síť tak ví, kolik mincí je celkově delegovaných a jaký má každý pool konsensuální moc. Přitom je vše plně decentralizované. Výhoda tohoto přístupu spočívá v tom, že síť může dohlížet na svoji vlastní bezpečnost a decentralizaci. Odměny síť rozdělí podle algoritmů všem poolům i delegátorům. Tento proces bývá plně automatizovaný.
Pokud někdo vlastní třeba 0,1 % mincí v PoS síti, má velkou míru jistoty, že dostane 0,1 % odměn a že jeho podíl moci se v čase nějak zásadně nezhorší. Je to tím, že počet mincí je fixní, nebo je dopředu známá míra inflace. To se o PoW sítích říct nedá, neboť hash-rate neustále roste. Pokud jste měli to štěstí a disponovali jste v minulosti třeba 0,1 % hash-rate, tak pokud se celková míra zvýšila třeba 10x, vám se váš podíl adekvátně snížil. Pokud si tak chce daná entita udržet stejný poměr moci, musí neustále nakupovat nový hardware a víc těžit. To způsobuje odliv malých těžařů a PoW sítě tíhnou k centralizaci těžby. Tady pozor. Bavíme se o centralizaci těžby. Jak jsme si ukázali výše, rozhodovací moc mají hlavně pooly.
Předností PoS sítí je to, že si mohou lehce nastavit požadavky na pool operátory a delegátory (nebo validátory u sítí bez poolů) skrze jemnější nastavení ekonomického modelu. Jde udělat taková kouzla, jako ekonomicky podporovat vznik třeba tisíce poolů a shora zastropovat jejich velikost co se týče výše odměn. Nejvyšší odměny všichni dostanou v případě, že bude existovat právě 1000 stejně velkých poolů. To se v praxi nejspíš nikdy nepodaří. Poolů bude víc a jejich velikost se bude lišit. Nicméně je to pokus jak se k vyšší decentralizaci přiblížit a zachovat síť maximálně otevřenou.
A co možné hacky a 51% útok?
PoW má výhodu, že zdroj je nekonečný. To znamená, že pokud nějaká entita disponuje 51 % hash-rate, může na síť útočit. Pokud by se chtěli ostatní účastníci bránit, mohou připojit nový hardware a strhnout většinu na svoji stranu. Mince u PoS sítí mají konečný počet, takže pokud by došlo k podobnému 51% útoku, nedá se útok v podstatě odvrátit. Výhoda je, že síť může útok lépe detekovat, neboť má přehled o všech poolech a objevují se koncepty, jak útok decentralizovaně odvrátit a opravit způsobené chyby. V praxi zatím nic takového nefunguje.
Co se týče útoku skrze drženou majoritu zdroje, může být v případě PoS útok velmi drahý, neboť útočník musí získat více jak 50 % všech mincí, které se aktuálně využívají ke stakingu. V případě nákupu by začala významně růst cena mincí a je potřeba si uvědomit, že útočník cílí hlavně na vlastní bohatství. Jako větší problém se jeví možnost, že lidé budou mince využívat v rámci služeb, které jim poskytnou vyšší pravidelný příjem než staking. Budou zkrátka ochotni více riskovat. To sníží počet mincí využívaných ke stakingu a cena útoku se tak může snížit.
Tento problém je zatím pouze hypotetický, neboť pokud se mince zamknou někde v DeFi, zjevně nebudou k mání na volném trhu. Spíše se dá předpokládat, že s vyšším využitím projektu a možností mince zamykat v DeFi poroste užitečnost sítě a tedy pravděpodobně také kapitalizace. Problém je srozumitelně popsaný a pár návrhů jak ho řešit se také objevilo.
Hack burzy Binance a případné přepsání historie by v případě PoS sítě nebylo tak jednoduché jako v případě PoW. Nejenže je míra decentralizace PoS sítí výrazně vyšší, ale ani kdyby se majorita domluvila na přepsání historie, nemusela by tak lehce uspět. Právo vyprodukovat blok v dané časové jednotce může získat pouze jedna entita. Není tak snadné, aby jiná entita v dané časové jednotce již jednou přidaný blok nahradila svým. Nemá na to potřebný privátní klíč k podpisu bloku. Celá síť už dobře ví, jaká entita právo získala a má blok právě od ní ve své verzi blockchainu.
Kdyby tomu náhoda chtěla a na přepsání historie by se podílela právě ta entita, která již blok vytvořila, tak celý plán pravděpodobně stejně selže na tom, že v další časové jednotce dostane právo na přidání bloku jiná, zcela náhodně vybraná entita. Ne všechny protokoly se řídí pravidlem nejdelšího řetězce. Nelze tedy tak snadno jít třeba o 3 bloky zpět, přidat 10 bloků a přepsat historii jen tím, že vznikl delší řetězec. Přidání bloku bývá striktnější a PoS sítě mají větší šanci na celý proces dohlížet a řídit ho.
Mnoho lidí žije v přesvědčení, že PoW je jediný bezpečný síťový konsensus. PoW je konsensus, který funguje více jak 10 let, ale díky neustále rostoucímu hash-rate se konsensuální moc centralizuje. Existující sítě tak většinou začínají být méně bezpečné a jak jsme viděli relativně nedávno, ani vysoký hash-rate nedokáže Bitcoin plně chránit před možností cenzurovat transakce. To je zatím jen teoretická hrozba, ale relativně lehce realizovatelná. Lidé často řeší pouze odolnost proti 51% útoku, ale to není jediný vektor útoku, který existuje. Moc mohou zneužít entity zevnitř, nebo je k tomu může přinutit někdo zvenku.
Pokud je možné vektory útoku eliminovat po technické stránce, musí se to udělat v maximální možné míře. Bezpečnost nemůže být postavena na víře, že velká burza se po hacku nepokusí přepsat historii jen kvůli tomu, že se bojí reakce veřejnosti. Tahle možnost nesmí vůbec existovat, jinak je bezpečnost jen teoretická. Decentralizace je jedním z důležitých klíčů k bezpečnosti veřejných sítí. Není to nutně množství spotřebované energie. Decentralizace PoS sítí roste s tím, jak se mince dostávají k novým uživatelům. Protože držení mincí může zajistit pasivní příjem ze stakingu, může být motivace mince vlastnit relativně vysoká v porovnání s držením PoW mincí.
Dá se očekávat, že distribuce moci v čase spíše poroste. To však neznamená, že nebudou existovat velryby s velkým podílem, nebo že na burzách nebude ležet velký počet PoS mincí. Výhoda PoW je, že mince nejsou přímo spojené s distribucí moci, takže mince na burzách nejsou problémem. Nicméně v obou případech platí, že pokud máte mince na burze, nejsou vaše. S větším významem PoS sítí se dá spolehnout na to, že je lidé přesunou do vlastních peněženek a naučí se stakovat sami.
Je potřeba počítat s náklady
Důležitý aspekt je spojený s náklady na provoz sítě. Vžijme se opět do toho, že síť je firma. Síť si na svůj vlastní provoz musí nějak vydělat. Respektive musí mít dostatečný rozpočet, aby mohla zaplatit ty, kteří se podílejí na konsensu. PoW sítě jsou na provoz velmi nákladné a v dlouhodobém horizontu hrozí, že rozpočet nebude dostatečný. Vše se vlastně odvíjí od ceny mincí. Pokud třeba Bitcoin vyroste 20x, problém to nebude. Má to ale háček. Také spotřeba energie stoupne 20x a to už možná začne lidem hodně vadit. Toto téma se nedá přehlížet a omlouvat tím, že se platí za bezpečnost. Jak jsme si ukázali výše, vysoké náklady na provoz nutně neznamenají, že klíčové parametry sítě budou zajištěny.
Bitcoin bude mít nejspíš navždy nevýhodu v tom, že přidání bloku trvá 10 minut. To dost omezuje použitelnost, pokud to začneme porovnávat s PoS sítěmi. Nejde o to, že by se BTC hodnota nedala použít v jiné síti rychleji a lépe. Jde o to, že síť se díky zastaralému transakčnímu systému nikdy nestane tou hlavní sítí, po které bude chodit většina decentralizovaných transakcí. To bude mít vliv na výši vybraných poplatků. PoW sítě tak mohou mít problém s příjmy.
PoS sítě jsou naopak levné na provoz a nebudou mít tak velké problémy se škálováním. Sítě tak budou rozhodně lépe dlouhodobě udržitelné a hlavně, vybrané transakční poplatky hravě pokryjí náklady na provoz i odměny všech držitelů nativních mincí, kteří se podílejí na stakingu. Už nyní můžeme vidět, že velké množství BTC mincí běhá po síti Etherea a to paradoxně i přesto, že Ethereum používá také PoW. Jakmile Ethereum přejde na PoS, může se stát transakční sítí pro Bitcoin, neboť nabídne nejen nižší poplatky a rychlejší finalitu, ale hlavně užitečnost skrze napojení na další tokeny a programovatelnost.
Decentralizace je obecně velký oříšek, neboť konsensuální moc se rozděluje na základě zdroje, který se dá pořídit za peníze. Platí, že kdo chce moc, koupí si ji. Pokud z toho plyne profit, vyplatí se to udělat a velryby časem zvítězí. Tomuhle se nedá vyhnout a je otázka, jestli je celý koncept distribuce moci postavený na drahém zdroji dobrý. Nic lepšího však nemáme. Ideální by bylo decentralizovat na úrovni uživatelů, ale takové propojení mezi fyzickým a digitálním světem bez nutnosti zapojit do procesu centralizovanou autoritu zatím neumíme. Decentralizovat na úrovni mincí, jak to dělají PoS sítě, se v tuto chvíli jeví jako o něco lepší varianta. PoW sítě tu jsou dlouhou dobu a my tak můžeme dobře vidět, jak na tom jsou. PoS konsensus bude muset své kvality teprve předvést v praxi.
PoS sítě do problematiky přináší zcela nový rozměr, neboť tyto sítě umožní vydávat tokeny a hlasovat právě skrze mince. V případě PoS sítí se dají držitelé mincí považovat za její vlastníky, neboť drží konsensuální právo. Pokud by tedy po síti chodily třeba stabilní mince či jiné tokeny, šlo by oddělit uživatele od vlastníků sítě. Uživatelé by mohli využívat výhody decentralizace, ale nemuseli by se podílet na síťovém konsensu. Opět by tedy mohly vzniknout dvě oddělené skupiny, tak jak jsme to viděli u PoW při rozdělení na těžaře a vlastníky mincí. Zatím není jasné, jestli je to pro PoS výhoda či nevýhoda. Zjevně tak může vzniknout skupina vlastníků PoS sítě, která bude profitovat z případného úspěchu.
Pokud se dnes chcete podílet na decentralizaci a zabezpečení nějaké sítě, máte rozhodně větší šanci u těch, které používají PoS konsensus. Dělba moci je skrze mince mnohem jednodušší a bez rizika. PoS mince spojují vlastnictví s konsensuálním právem a u některých projektů to bude spojené také s právem rozhodovacím. To z těchto mincí dělá spíše jakési akcie, z jejichž držení vám může plynout pasivní příjem ze stakingu. Takové mince budete mít tendenci více držet než utrácet. Držení PoW mincí vám žádné konsensuální právo negarantuje a ani za to nedostanete odměnu od sítě. PoW mince tak budete rádi utrácet, neboť mají blíže k penězům.
V případě PoS mincí existuje trvalá vazba mezi konsensuálním právem a sítí. U PoW mincí tato vazba není a z mého pohledu tam chybí. Vysvětlím proč. Pokud si koupíte zlato, je vám jedno kdo ho vytěžil, za kolik a jestli těžba nadále probíhá. Hodnota zlata a existence těžebního průmyslu není přímo propojená. Hodnota jednou vytěženého zlata se nikdy neztratí. U kryptoměn tomu tak obecně není. Jakmile přestane fungovat síť, mince ztratí hodnotu. Vazba mezi sítí a mincemi je trvalá, co se týče jejich existence. Mít vliv na síť skrze mince mi dává větší smysl, ale téma je komplexnější.
Závěr
Dokud bude cena mincí volatilní, lidé je budou držet na spekulaci. Výhoda je, že se začíná poukazovat na digitální vzácnost a lidé se hrnou do nákupu bitcoinů. Je otázka času, kdy budou lidé i instituce diverzifikovat. Uspějí však jen ty projekty, které přitáhnou uživatele skrze svoji užitečnost. Z pohledu sítí je vysoká tržní kapitalizace dobrá, neboť je to zabezpečuje.
Dnes je zřejmé, co je to decentralizace a blockchain. Co není zcela jasné je postavení mincí v projektech. Mince hrají první housle co se týče dělby moci nad síťovým konsensem a slouží primárně k odměňování těch, kteří se o sítě starají. Aby mohli být tito lidé zaplacení, musí síť mince přerozdělovat směrem od uživatelů k pečovatelům. Za služby se zkrátka musí platit. Ve světě není nic zadarmo a veřejné sítě nejsou strojem na peníze. Co je však sekundární účel mincí, to je stále velká neznámá. Nabízí se možnosti jako peníze, tokeny k řízení projektu, novodobé akcie, uchovatel hodnoty, a další věci. Položte otázku 10 lidem, dostanete 10 různých odpovědí různé kvality. Je dobré počítat s tím, že jednoho dne se růst ceny PoW i PoS mincí zastaví a pak se uvidí, k čemu přesně mince vlastně jsou.
[twitter-follow username="btctip_cz" scheme="dark"]
.
[easy-social-share buttons="facebook,twitter,linkedin" counters=1 counter_pos="inside" hide_names="no" template="tiny-retina"]
