Jak se staví kryptoměny
Bitcoin je příklad první globálně úspěšné kryptoměny, jako výsledek vědeckého výzkumu zejména v oblastech informačních technologií, kryptografie a sítí. Internet, spolu s dalšími technologiemi, rozvrátil mnoho odvětví a spoustu z nich demonopolizoval. Například vydávání novin a časopisů byla výsada velkých vydavatelů a pro jednotlivce bylo složité sdělit své myšlenky světu. Autor těchto řádků nepotřebuje vynaložit mnoho úsilí ani prostředků, aby vám předložit tento text. Síla mediálních gigantů byla oslabena a svět ovládly sociální sítě. S internetem jsme dále získali internetové bankovnictví a zvykli jsme si, že peníze jsou jen jakési digitální čísla běhající po internetu. Už nebylo potřeba držet bankovky v ruce, abychom za něco zaplatili.
S rozvojem v oblasti kryptografie byla otázka času, kdy přijde pokus o demonopolizaci peněz. To se díky kryptoměnám stalo. Pojďme se podívat, které technologie Satoshi Nakamoto použil pro vytvoření Bitcoinu. Nebudeme se zabývat technickými detaily, ale hlavně historií a propojení těchto technologií navzájem. Článek se bude líbit také nováčkům, kteří by si rádi osvojili základní znalosti o tom, co jsou to kryptoměny a jak vznikají.
Jak vznikl blockchain a k čemu slouží v kryptu
Blockchain si můžete představit jako navlékání barevných korálků na provázek pouze z jedné strany. Korálek představuje blok s novými transakcemi. Série všech korálků je blockchain. Každý nově navlečený korálek znemožní odebrání předchozího korálku. Provázek je nekonečný a nový korálek se navléká v pravidelných intervalech. To je analogie k tomu, že uživatelé odesílají transakce, které je potřeba neustále odbavovat. Korálek nenavléká pouze jeden člověk, ale skupina lidí. Tito lidé mezi sebou hrají hru kámen, nůžky, papír a vítěz má právo vybrat si barvu korálku, který jako první navlékne na svůj vlastní provázek. Všichni ostatní ho kontrolují, aby mohli udělat to samé.
Neexistuje totiž pouze jeden provázek, o který by se lidé vzájemně přetahovali. Každý člověk má svůj provázek a když vítěz hry navleče korálek dané barvy, všichni ostatní na svůj provázek navlečou stejně barevný korálek. V ideálním případě mají všichni lidé stejnou verzi řetízku. Toto je analogie k decentralizaci, neboť každý člověk si udržuje vlastní verzi blockchainu na svém uzlu. Pojďme nyní toto laické zjednodušení trochu zpřesnit.
Odborník na kryptografii David Chaum jako první navrhnul protokol podobný blockchainu jako svoji disertační práci již v roce 1982. Chaum ve své práci popsal počítačový systém, který by spustila, udržovala a hlavně mu důvěřovala skupina lidí, kteří si vzájemně nevěří. Zásadní práce o kryptograficky zabezpečeném řetězci bloků (doslova chain of blocks) vzešla od autorů Stuarta Habera a Scotta Stornetty v roce 1992.
Autoři navrhli systém, který by znemožnil změnit časová razítka vzniku obrázků, textových, audiovizuálních, a dalších digitálních dokumentů. Jinými slovy, systém umožní dokázat, že nějaký dokument vznikl v nějakém čase a tento čas nešlo posunout dozadu ani dopředu. Ještě v tom samém roce autoři společně s Davem Bayerem do systému zapracovali Merkelův strom (Merkle trees), který zvýšil efektivnost skrze možnost sdružování vícero údajů do jednoho bloku. Pro úplnost dodejme, že Merklův strom vymyslel v roce 1979 Ralph Merkle.
Mimochodem, pokud byste chtěli původní verze blockchainu zaznamenat čas vzniku nějakého vašeho digitálního dokumentu, můžete si udělat jeho digitální otisk (hash) a uložit ho skrze speciálně formátovanou transakci přímo do bloku Bitcoinu.
Blockchain, tak jak ho zná krypto-komunita, vymyslel Satoshi Nakamoto v roce 2008. Pro účely tohoto článku tiše předpokládejme, že to byla jedna osoba, i když za tímto pseudonymem mohla stát skupina lidí. Nakamoto se inspiroval projektem Hashcash a původní koncept blockchainu rozšířil o Proof-of-Work. Toto vylepšení přineslo dvě významné změny. Pro přidání nového bloku nebyla vyžadována účast třetí strany.
Druhou změnou byla implementace parametru náročnosti do PoW, který v podstatě umožnil definovat přibližnou a relativně stabilní rychlost přidávání nových bloků do blockchainu. Jak asi víte, o přidání nového bloku mezi sebou soutěží více poolů v pravidelných intervalech. V případě Bitcoinu je to přibližně 10 minut. Nový blok obvykle přidá ten, kdo jako první poskytne validní důkaz o provedení práce. O PoW si více povíme v další kapitole. Nyní pojďme trochu zpřesnit naši definici blockchainu.
Blockchain je specifický druh databáze, která data ukládá do bloků. Nová data se přidají tak, že se prvně vloží do bloku a ten se poté zařadí vždy na konec stávajícího řetězce. Tedy za předešlý blok. Databázi tvoří série navzájem chronologicky seřazených bloků. Každý nový blok kromě uživatelských dat obsahuje mj. digitální otisk bloku předešlého a časové razítko odrážející čas přidání bloku do blockchainu. Tím se zajišťuje nezměnitelnost historie.
Blockchain se hodí na věci, které mají zaznamenávat určitý stav v kontextu času. V případě projektu kryptoměny to bývá údaj, že uživatel X byl majitelem nějakého asetu Y v čase Z. Ještě přesněji v kontextu Bitcoinu, že na adrese X, ležely BTC mince Y v bloku Z. Pokud si uzel projde celý řetězec bloků od začátku až k poslednímu, bude znát aktuální stav všech uložených dat.
V případě kryptoměn bloky obsahují uživatelské transakce. Zde je nutné zmínit, že velikost bloků bývá v různých projektech omezena řádově na jednotky Megabajtů. Nový blok je vždy navržen na jednom místě a je nutné ho co nejrychleji propagovat skrze internet doslova do celého světa. Další blok totiž může vzniknout na jiném dopředu neznámém místě planety. Aby mohl uzel navrhnout nový blok, musí prvně validovat a mít informace o tom předešlém. U PoW sítí je rychlost propagace bloku důležitá například kvůli férovosti těžby. PoS sítě jsou schopné přidat nový blok v řádech vteřin, tam je tedy rychlost propagace ještě důležitější.
Jelikož je velikost bloku omezená, může se stát že se do něj nevejdou všechny transakce, které uživatelé v daném čase poslali. Transakce pak musí počkat na zařazení v rámci dalších bloků. Uživatelé tak mohou čekat v extrémním případě klidně i několik dní. Nové transakce totiž mívají vyšší poplatek a těžaři je z ekonomických důvodů upřednostňují bez ohledu na čas přijetí transakce. Dá se říct, že čím rychleji jsou nové bloky přidávány do blockchainu, tím lépe z pohledu škálování. S rostoucí adopcí kryptoměny může růst čas odbavení i poplatky u nejvíce používaných sítí.
Pokud by se propagace bloku někde zpozdila, blok by se nemusel do blockchainu dostat, neboť node produkující nový blok by zkrátka nenavázal na poslední platný blok, ale na jeho předchůdce. Vzniklo by tak rozvětvení řetězce (fork). V jednu chvíli by existovaly dva validní bloky, na které by se dalo navázat. Toto rozvětvení blockchainu není pěkná vlastnost, ale má řešení. Po přidání dalších bloků se rozhodne o tom, který bloky (či více bloků) se zachová a která větev se zahodí. Se zahozenou větví se vždy zneplatní také uživatelské transakce.
Aby tedy byla uživatelská transakce nezvratně uložena do blockchainu, musí se počkat do doby, než se přidá několik dalších bloků. U Bitcoinu se doporučuje počkat 6 bloků (přibližně hodinu). Existují projekty, jejichž blockchain nelze rozvětvit. To má výhodu v tom, že transakce jsou po přidání okamžitě trvale uloženy do blockchainu. Další výhodou je, že z projektu nemůže vzejít další projekt, který by navázal na historii blockchainu svého staršího bratra, jak jsme to viděli například u projektu Bitcoin Cash. Tento typ rozdělení je obecně nežádoucí jev, neboť rozděluje komunitu, vývojáře a v případě PoW sítí také hashrate. Většinou se to děje z důvodů nějakých neshod.
Kryptoměny musí být decentralizované
Blockchain je pouze úložiště dat. Provozovat si ho můžete klidně sami doma na jednom počítači pro vlastní potřebu. V případě kryptoměny je potřeba zajistit důvěru uživatelů v síť. Pokud chce Alice poslat transakci Bobovi, slouží síť jako důvěryhodný prostředník mezi nimi. Pokud Alice posílá bitcoin, Bitcoinová síť ověří, že má Alice právo tento bitcoin utratit a poté ho připíše na adresu Boba. Důvěra v síť je zajištěna tím, že ji v chodu udržuje více nezávislých entit, které jsou protokolem ekonomicky motivováni nepodvádět a kteří se navzájem hlídají. Síť tak nemá žádné centrum, které by autoritativně rozhodlo o tom, jestli se může mince od Alice přesunou na adresu Boba.
Center moci je víc než jedno a v případě Bitcoinu jsou to pooly. Míra decentralizace se tak může měřit podle toho, kolik entit má právo produkovat nový blok. Entity udržující síť v chodu jsou roztroušené různě po světě a udržují si vlastní verzi blockchainu. Nový blok v daném kole náhodně navrhne jeden pool. Je-li blok a všechny transakce v něm validní, všechny ostatní entity si blok přidají do své verze blockchainu. Blockchain je distribuovaný po celém světě a aby mohlo dojít ke změně, tedy k připojení nového bloku, musí se na tom shodnout většina entit přes takzvaný síťový konsensus.
Síťový konsensus je srdcem každé kryptoměny, neboť ovlivňuje nejen míru decentralizace, ale má vliv také na bezpečnost a škálovatelnost. Bitcoin používá Proof of Work (PoW) konsensus, který funguje na principu důkazu, že jedna strana odvedla určité množství výpočetního výkonu. Tento důkaz je výpočetně náročné získat, ale jakmile se to podaří, je pro ostatní velice snadné a rychlé ověřit ho. Idea se zrodila již v roce 1993, kdy ji poprvé popsali Cynthia Dwarf a Moni Naor ve své vědecké práci. Tato práce se zaměřuje na boj proti nevyžádané poště. Odesílatel zprávy musel předložit důkaz o vynaložení alespoň desetivteřinového výpočetního výkonu, aby příjemce zprávu obdržel. Předpokládá se, že útočník nebude chtít spamovat, pokud bude nucen hradit energii jen kvůli tomu, aby získal potřebné důkazy o práci pro všechny spamové emaily.
Proof of Work
Původní ideu formalizovali a termín “Proof of Work” poprvé použili autoři Markus Jakobsson a Ari Juels, kteří navrhli protokol s názvem Bread pudding. Protokol umožnil jedné straně dokázat druhé straně, že v daných časových intervalech byl spotřebovaný určitý výpočetní výkon. Tento protokol nebyl příliš populární až do doby, kdy Nakamoto publikoval svoji práci o Bitcoinu, ve kterém hrál PoW zásadní roli.
PoW v Bitcoinu má dvě klíčové funkce. O vytvoření bloku současně bojuje více poolů a ve většině případů vyhraje ten, kdo jako první předloží důkaz o práci a stihne publikovat validní blok. Ve většině případů proto, že v přibližně stejnou chvíli může v hledání důkazu uspět více poolů. Může tak dojít k výše popsanému rozdělení řetězce na dva. PoW tak vyřešil problém, jak náhodně ukázat na node, který dostane právo k produkci bloku. Tento problém je složitější, než se na první pohled může zdát. Moderní kryptografie dnes umožní zcela decentralizovaným způsobem náhodně vylosovat node s tímto právem.
Dá se k tomu použít technologie Verifiable Random Function, která je použitá hned v několika nových projektech. Kromě soutěže o přidání bloku pak PoW slouží jako pojistka proti přepsání historie blockchainu, neboť důkaz je součástí každého nového bloku. Připomeňme, že každý nový blok obsahuje digitální otisk bloku předchozího. Bloky v blockchainu jsou tak kryptograficky vzájemně prolinkované a nelze vzít jeden blok a vyměnit ho za jiný. Ono to vlastně nejde už z toho důvodu, že blockchain existuje v mnoha instancích po celém světě. Hacker nemá šanci najít všechny verze, aby je změnil.
Někteří lidé zastávají názor, že jiné konsensus mechanismy nebudou nikdy tak bezpečné jako PoW. Vědci a odborníci na kryptografii si to nemyslí a čas nám ukáže, že druhý nejrozšířenější konsensus mechanismus Proof-of-Stake bude stejně, ne-li více bezpečný než PoW. PoW za roky své existence dospěl do stádia, kdy je silně centralizovaný kolem poolů a těžařů. Pokud do zabezpečení protokolu počítáte také kvalitu decentralizace, což v případě kryptoměny v podstatě musíte, zjistíte že PoW je již překonaný koncept.
Bez asymetrické kryptografie by to nešlo
Kryptografie sahá hluboko do minulosti a šifrovat data byla zapotřebí dávno před naším letopočtem. Kryptografie je samostatný vědní obor a bez ní by na internetu nebylo žádné soukromí. Mnoho služeb, jako třeba internetové bankovnictví, by bez kryptografie nevzniklo.
Bitcoin by pravděpodobně neexistoval, nebo by jeho adopce nebyla tak snadná, pokud bychom neměli asymetrickou kryptografii. Někdy také kryptografii s veřejným klíčem. Za tímto objevem stál mladý student jménem Whitfield Diffie, který se v roce 1976 spojil se svým stanfordským profesorem Martinem Hellmanem. Společně vytvořili systém, který umožňoval neomezenému počtu lidí komunikovat s naprostým soukromím. Zcela zásadní je, že tento druh kryptografie pracuje s párem klíčů, které se vygenerují současně. Většinou se vygeneruje soukromý klíč, který si majitel musí střežit a nikdy ho nikomu nevyzradit. Z něj se následně vygeneruje veřejný klíč, který se může sdílet s celým světem. Velký krok vpřed ve vašem vzdělání uděláte, pokud si skrze klíče zkusíte zašifrovat a dešifrovat nějaký text, nebo si dokonce s někým privátně vyměníte zprávu přes internet.
Uživatelům Bitcoinu asymetrická kryptografie umožňuje vytvořit veřejné adresy (přes veřejný klíč), na které mohou přijmout bitcoiny. Důležité je, že adresu si může vytvořit každý zcela nezávisle na síti. Síť neřeší a nemá přehled o tom, kolik veřejných adres je vytvořeno. O dané adrese se může síť poprvé dozvědět až v momentě, kdy na ni dorazí první bitcoiny. Bob tak vytvoří novou adresu a pošle ji třeba přes email Alici. Alice na Bobovu adresu pošle bitcoiny ze své adresy skrze bitcoinovou transakci. Transakci však musí validovat síť. Nyní na scénu přichází digitální podpis. Krátce po vytvoření asymetrické kryptografie vymysleli autoři Ronald Rivest, Adi Shamir a Len Adleman RSA algoritmus, který se dá použít na primitivní digitální podpis. K zásadnímu vylepšení tohoto konceptu došlo v roce 1988 a to díky autorům Shafi Goldwassera, Silvia Micaliho a Ronalda Rivesty.
Aby mohla Alice mince poslat, musí předložit důkaz, že je majitelkou adresy, ze které mince posílá. K tomu použije párový soukromý klíč a transakci takzvaně podepíše. Tento podpis může daný pool ověřit a pokud Alice nepodvádí, transakce může být zařazena do bloku. Důležité je, že při podepsání transakce nikomu jinému včetně sítě neprozradíte soukromý klíč. Na stejné Aličině adrese tak mohou po odeslání transakce stále ležet její bitcoiny a právo je utratit má stále jen ona, protože drží svůj privátní klíč.
zdroj: Blockchain for Business Yale School of Management Dr John Maheswaran
Alice a Bob naštěstí nemusí generovat klíče ručně skrze příkazovou řádku. Vše za ně vyřeší bitcoinové peněženky. Většina uživatelů tak své privátní klíče nikdy neuvidí. Uživatelé si musí hlídat jediné tajemství a to je seznam slov, který slouží k vygenerování kryptografického tajemství, které je následně použité k deterministickému generování klíčových párů. Tajemné slovo “deterministický” znamená, že pokud stejný postup budete opakovat stále dokola, dostanete vždy stejný výsledek.
Z toho vyplývá, že kdo má pod kontrolou seznam slov, ten je schopný mince z daných adres utratit. Výhoda je, že pokud jste nepřišli o seznam slov, stále vlastníte mince. Ze seznamu jde totiž peněženka vždy obnovit. Je úplně jedno, jestli si notebook polijete polévkou, nebo vám někdo ukradl HW peněženku. Mince existují v blockchainu a nikdy z něj nezmizí. Leží na daných veřejných adresách a ve světě může a nemusí existovat někdo, kdo má párový privátní klíč. Pokud se privátní klíč ztratí, s mincemi už nikdy nikdo nepohne.
Je dobré si uvědomit, že s mincemi disponuje pouze ten, kdo vlastní privátní klíče. Nikdy to není síť. Na síť se můžete dívat jako na procesor, sluhu či prostředníka, který jen vykonává vaše validní příkazy, které požadujete skrze transakce. Síť skrze jednotlivé uzly ověří podpisy a změní záznamy v blockchainu, podobně jako by se tak stalo v nějaké globální účetní knize. Pokud uděláte chybu a mince pošlete na jinou adresu, máte smůlu. Po přidání transakce do bloku již nelze omyl nějak opravit a nepomůže zde ani privátní klíč. Mince budou ležet na jiné adrese a utratit je může ten, kdo má privátní klíč právě od této konkrétní adresy. Pokud neznáte majitele adresy, nemáte šanci ho kontaktovat. Uvědomte si, jak velkou máte odpovědnost za své bohatství, pokud kryptoměny používáte.
Bitcoin k podepisování transakcí používá kryptografii založenou na eliptických křivkách (ECDSA), kterou zpopularizoval Scott Vanstone. Nakamoto dal přednost ECDSA před dalšími možnostmi, neboť tato technologie nebyla v době spuštění Bitcoinu patentovaná. ECDSA bude s velkou pravděpodobností během několika let nahrazena Schnorr podpisem, který vznikl v roce 1989 a vytvořil ho Claus Schnorr. Zde patent vypršel v roce 2008, tedy relativně krátce před spuštěním Bitcoinu. I tato technologie dnes už lehce přesluhuje a nejspíš bude v budoucnosti znovu nahrazena.
Dalším kryptografickým nástrojem, který se v Bitcoinu hojně používá, je hashovací funkce. Tu najdete v algoritmu těžby a dále se využívá pro vytvoření digitálního otisku veřejné adresy. V Bitcoinu najdete hashovací funkci SHA-2, kterou navrhla americká National Security Agency (NSA) v roce 2001. Ve světě, ale i u novějších kryptoměn, se více používá novější verze SHA-3, nebo zcela jiné hashovací funkce.
Kde všechny ty technologie jsou?
Bitcoin protokol je z pohledu uživatele software, který obsahuje všechny výše popsané technologie a našli byste ještě nějaké další. Zdrojový kód Bitcoinu leží volně na GitHubu a každý se na něj může podívat. Ze zdrojového kódu se dá určitým procesem vytvořit klient, kterého si můžete spustit na svém počítači. Klient ke svému chodu potřebuje internet. Skrze internet klienti komunikují s ostatními uzly a vyměňují si bloky a transakce. Pokud si klienta nainstalujete doma, stáhne se vám celý blockchain a po jeho ověření se začnou na konec přidávat nové bloky. Vy přes klienta můžete poslat vaší transakci do sítě.
Přes internet se decentralizovaným způsobem tvoří síťový konsensus, tedy vzájemná dohoda o přidání nového bloku. Dohoda je možná silné slovo, neboť jak jsme popsali výše, blok v daném kole navrhuje vítěz, který dodá důkaz o provedení práce. Ostatní uzly jsou tak v podstatě jen v roli ověřovatelů. Navržený validní blok si všechny nepodvádějící uzly přidají do své verze blockchainu. Pokud blok validní není, jednoduše ho zahodí a čekají na další.
Všechna pravidla Bitcoinu jsou implementována v klientovi skrze programovací jazyk C++. Jsou tam pravidla pro ověřování transakcí a bloků, pro těžbu, ale je tam také definovaný maximální počet bitcoinů či algoritmus pro jejich postupné uvolňování a půlení (halving). Pokud se ptáte, co je to vlastně ta digitální vzácnost, tak vás asi zklamu. Je to v podstatě jen pár čísel a algoritmů kolem nich. Aby se vzácnost udržela, je potřeba, aby byl protokol velmi dobře decentralizovaný. To brání skupině uzlů v tom, aby se nepokusila prosadit změnu nějakých pravidel skrze nasazení upraveného klienta na své uzly. Tento pokus by pravděpodobně vyústil v rozvětvení blockchainu a říká se, že pravý Bitcoin je ten, který má nejdelší řetězec.
Rozhodla by tedy síla hashrate, respektive podpora těžařů té dané větve. Mezi týmem a uživateli existuje jakási nepsaná dohoda, že tým v protokolu nezmění důležité parametry bez souhlasu komunity. Existuje proces, který definuje postup pro přidání zásadních změn. Tým je však velmi konzervativní, co se týče nových změn. Jedním z důvodů je obava z toho, že by se něco nemuselo podařit a mince by ztratily svoji hodnotu.
Zdrojový kód udržuje tým, který ho neustále vylepšuje a opravuje chyby. Kód není a nikdy nebude dokonalý. Jednotlivé technologie zastarávají a je potřeba je čas od času vyměnit. Pokud se zlepší schopnosti internetu, dá se uvažovat o zvětšení bloků, které by vylepšilo škálovatelnost. Jakmile dozraje čas a přijdou na scénu kvantové počítače, dočkáme se dalších zásadnějších změn v použité kryptografii. Tvůrci projektů vždy balancují mezi určitými vlastnostmi a občas je dobré něco přehodnotit a změnit. Zajímavý bude vývoj hlavně co se týče kryptografie, která bude mít vliv nejen ne zlepšení soukromí, ale také na vývoj škálovatelnějších síťových konsensus mechanismů.
Další vývoj se dá očekávat na úrovni infrastruktury kolem kryptoměn, který může být podobný nástupu internetu. Když se objevilo TCP/IP, nikdo přesně nevěděl, co z toho bude za pár desítek let. Dnes tu máme kryptoměny a evoluce dál pokračuje. Z většího nadhledu se dá říct, že kryptoměny mohou být začátkem přechodu z centralizovaných struktur na struktury decentralizované. Zde se nebavíme jen o kryptoměnách, ale o posunu paradigmatu na většině úrovních lidské existence. Nicméně výsledek není zaručen. Do budoucnosti nikdo nevidí.
V roce 2009 Nakamoto spustil Bitcoin, který byl již v té době poskládaný mnohdy z desítky let starých technologií. Bitcoin by nikdy nevznikl, kdyby před Nakamotem mnoho jiných vědců nepřišlo s fascinujícími vynálezy. Je škoda, že se o těchto autorech tak málo mluví. Bez vědy a výzkumu bychom se nikam neposouvali a to bude platit i nadále. V článku jsme nemluvili o autorech internetu, o distribuovaných sítích, teorii her, nebo o ekonomickém modelu a incentivech, bez kterého se žádná veřejná kryptoměna neobejde. I zde bychom našli až stovky autorů, kteří stojí za pozornost. Není důležité to, co máme dnes, ale to, co budeme mít za dalších třeba 20 let.
Bitcoin je první úspěšná kryptoměna a tím pádem také nejstarší. Nutně tak musí trpět technologickými nedostatky. Zastarávají totiž jednotlivé technologie, ze kterých je složený. Protokol se drží starých konceptů, i když se prostředí kolem něj změnilo. Tým například v rámci první vrstvy vůbec nereagoval na vznik poolů. Protokolu tak nevadí, že blok může přidat několikrát po sobě stejná entita.
Kromě decentralizace si lidé z řad byznysu stěžují na nedostatečné soukromí transakcí, či na volatilní poplatky v době, kdy se síť více používá. Kritiky se dočkal také ekonomický model, kdy rozpočet na zabezpečení sítě v čase klesá díky tzv. půlení, což je v přímém rozporu s tím, že roste ekonomický a sociální význam protokolu. Logičtější by bylo zajistit bezpečí spolu s rostoucím významem. Problémů je mnoho a pokud na ně tým nebude reagovat, poptávku uspokojí konkurence.
Závěr
Nyní jsme stále ještě stále na začátku a adopce veřejných sítí je zanedbatelná. Na druhou stranu, právě díky Bitcoinu se nyní bavíme k projektech, které budou postavené na blockchainu pro centrální banky (CBDC). Nechme nyní stranou debaty o tom, jestli CBDC je či není kryptoměna. Pokrok to určitě bude. V rámci debat se chytré hlavy radí o tom, jak využití veřejné sítě využívající blockchain, jak některé věci automatizovat skrze smart kontrakty, nebo jak vytvořit globální digitální identitu.
Nakamoto odvedl kus dobré práce a Bitcoin běží dodnes. To je na jednu stranu pozoruhodné, na druhou stranu to ukazuje, že je relativně snadné poskládat vhodné technologie a spustit veřejnou decentralizovanou síť, která může roky bezchybně běžet. My potřebujeme, aby kryptoměny více škálovaly, neboť globálně decentralizovaná síť bez škálování mnohdy postrádá smysl. Jakmile tuhle metu posuneme, dočkáme se množství nových využití.
Díky Bitcoinu se do výzkumu zapojila celá řada vědců a mnozí z nich to dělají dobrovolně. Jiní si oblíbili nějaký projekt a nechali se zaměstnat na plný úvazek. Na internetu dnes najdete stovky vědeckých prací týkajících se kryptoměn. Nečekejte zázraky zítra. Sami jste mohli vidět, že trvá roky, než se jednotlivé technologie smysluplně použijí k vytvoření něčeho revolučního. Máme štěstí, že některým kryptoměnovým projektům se v oblasti výzkumu daří, tak snad se dočkáme o něco dříve a k Bitcoinu a Ethereu se přidá další velký projekt.
Vznik Bitcoinu je velký úspěch a přejme si, ať se mu i nadále daří. Na Satoshiho počest se v akademické sféře mluví o PoW jako o Nakamotovo konsensu.
[twitter-follow username="btctip_cz" scheme="dark"]
.
[easy-social-share buttons="facebook,twitter,linkedin" counters=1 counter_pos="inside" hide_names="no" template="tiny-retina"]
